Žena, která chtěla nosit bílé kalhoty

Chtěla nosit bílé kalhoty a nosí je. Měla zájem o práci v Libyi a pracovala v ní šest let. Po té odjela do Saudské Arábie. Drobná žena, kterou jsem dnes pozvala k rozhovoru, nosí bílé kalhoty a pomáhá lidem. Paní Hana Vickery působí na první pohled velmi křehkým dojmem, ale nedejte se mýlit -má pořádnou "páru" a navíc hodně životní energie, bohaté zkušenosti a lásku k tomu, co dělá. Nebudu vás napínat. Co dělá paní Vickery? Je vynikající fyzioterapeutkou, kterou vyhledávají ti, kteří mají nějaký problém s páteří - třeba i jen běžné bolesti od sezení u počítače. Strávila roky na rehabilitačních odděleních brněnských nemocnic. Až jednoho dne (krátce po roce 1989) někdo nalepil na nemocnici v Bohunicích inzerát zhruba podobného znění "Kdo má zájem o práci v Libyi, nechť se dostaví do restaurace Bajkal."

"Tak jsem se do restaurace Bajkal dostavila", směje se paní Vickery, když na to vzpomíná. (A já nemusím klást žádnou otázku, což je moc fajn, protože u dobré kávy a v milé společnosti paní Vickery si její vyprávění vychutnávám).

Tehdy nás fyzioterapeutů odjelo z nemocnice Bohunice více, což byla velká výhoda. V Libyi jsme byli ubytováni v nádherných vilách, ve vilovém centru, které postavili Švédové. Každý jsme obývali jednu vilu, což bylo velmi komfortní. Ale začátky v této zemi byly přesto poměrně těžké. Neuměli jsme jazyk, což znamenalo, že jsme se museli během tří měsíců naučit arabsky. Měli jsme s sebou i děti a ty začaly chodit do školy, bylo nutné vše zorganizovat a zažít. Navíc v té době začalo americké embargo, takže jsme také uvažovali o tom, že děti pošleme domů. Pracovali jsme v obrovském lůžkovém zařízení. Zajímavostí je, že naše práce probíhala přímo v basketbalové hale, kde bylo dvacet fyzioterapeutů, dvacet fyzioterapeutických stolů, dvacet pacientů a čtyřicet členů rodiny. Klientela byla různá - od dětí až po dospělé. Kromě nás Čechů tam působili Poláci, později i tým z Bulharska, byli tam ovšem také Filipínci.

Při své práci jste ošetřovala i Muammara Kaddáfího, jak k tomu došlo?

V té době již Kaddáfí používal rehabilitace ke svému zotavování. Když měly jeho fyzioterapeutky dovolenou, byla jsem vybrána já, abych se rehabilitace ujala. Byl to pouze "zástup" a rehabilitace trvala něco přes hodinu.

Strávila jste v Libyi celkem šest let. Byl tento pobyt nepřetržitý?

Poprvé jsem strávila v Libyi tři roky, syna jsem vzala s sebou, dcera zůstala kvůli studiu u mých rodičů. Po třech letech jsem se vrátila zpět, dala si roční přestávku a odjela na další tři roky.

Z Libye do Saudské Arábie?

Po návratu z Libye jsem strávila tři roky v Brně. A jak jsem se dostala k práci v Saudské Arábii? Zní to neuvěřitelně, ale opět jsem si přečetla inzerát, který začínal nějak takto: "Chcete pracovat v nejlepší nemocnici na světě?" A to jsem tedy chtěla! Již v Libyi jsem se pokoušela dostat práci v Saudské Arábii. Dokonce mám vzpomínku, docela humornou, jak jsem dělala ve více jak čtyřiceti stupňovém vedru interview v angličtině z telefonní budky v Libyi přes nějakou agenturu. Ale tenkrát mi to nevyšlo. Cesta do Saudské Arábie s možností pracovat zde přišla až v roce 2000. Původně jsem odcestovala na dva roky. Pracovala jsem ve velké moderní nemocnici Kingdom Hospital (spíše pětihvězdičkový hotel), kde se rehabilitovali významní hosté, členové královských rodin apod. Zařízení patřilo princi Validovi a je velmi zajímavé, že chtěl, aby nemocnice vypadala jako letadlo i loď zároveň, což se podařilo. Jak zvenku, tak uvnitř.

Jaké to je starat se o prince a princezny a další významné osobnosti?

I s princi a princeznami musíte komunikovat, odebírat anamnézu, ptát se na různé věci spojené s rehabilitací a zdravotním stavem, jak jejich, tak i členů rodiny, což samozřejmě naše práce, aby byla úspěšná, vyžaduje.

V Kingdom Hospital jste se setkala i s jednou metodou, kterou jste do té doby neznala. Překvapení?

Byla to metoda cvičení podle McKenzieho. Přiznávám, že mne vůbec nezaujala, spíše jsem zprvu nechápala, že oni dělají něco zcela opačného, než praktikujeme my. Začala jsem mít problémy s krční plotýnkou. A protože jsem sama sobě pomoci nemohla, tak jsem ji hledala u kolegů. A právě tehdy mi dali kolegové do ruky knížku McKenzie metody, ať prý podle toho cvičím. A já cvičila a cvičila. Potíže se mi zhoršily, takže jsem si nakonec řekla, že nebudu "tak hloupá", abych dělala něco, po čem mi je ještě hůř. Jenže problém byl v tom, že mi zapomněli vysvětlit, že nikdy nestačí retrakce a záklon, ale je tam i boční složka. Což jsem ovšem tehdy nevěděla. Nechala jsem toho a poměrně dlouhou dobu jsem se trápila. Přesto mi "McKenzie" tak nějak stále ležel v hlavě.

Jak se z fyzioterapeuta, kterého první osobní zkušenost s McKenzieho metodou nebyla příliš dobrá, stane naopak fyzioterapeut, který ji výtečně ovládá, má s ní výborné výsledky a je jejím zastáncem a šiřitelem?

Přiznávám, že jsem celý profesní život strávila rehabilitováním, různými technikami, prošla jsem toho hodně. Je logické, že mi vrtalo hlavou a říkala jsem si, že přece není možné, aby ostatní cvičili podle McKenzieho, když by to nemělo požadované výsledky. Náš způsob rehabilitace byl velmi odlišný, McKenzieho metoda mi přišla ze začátku velmi nelogická. Jenže přiznávám, že jsem se mýlila. Ono to logické je. Tehdy před lety, kdy nebyly CT, magnetické rezonance atd., jsme neměli ty znalosti, které máme dnes. Po návratu domů jsem onemocněla a v rámci pobytu v nemocnici, jsem se jako pacient pročetla téměř všemi publikacemi, které se daly o této metodě sehnat. Samozřejmě výhradně v angličitině, ale to mi nevadilo. Začala jsem se rozkoukávat, jestli neexistuje nějaký kurz McKenzieho i u nás. A našla jsem Mckenzie Institut. Vidím to jako dnes, vzala jsem si kabát a klobouk a odjela do institutu. Na nádraží v Praze mne čekala ve škodovce Eva Nováková, odvezla mne pár kilometrů za Prahu do svého třípokojového bytu, kde jsem spala v pokoji jejich dětí. Tak to byl McKenzie Institut. Tři dny jsem strávila na semináři, kde jsme byli s touto metodou seznamováni. Paní Nováková se ke konci jednoho bloku semináře zeptala, jestli má někdo potíže s krční páteří. Já je měla, již mi mravenčily ruce, byla jsem objednaná na operaci obou karpálních tunelů. Paní Nováková mne posadila, udělala jsem deset retrakcí se záklonem a přestaly mi brnět ruce. A toto mne přesvědčilo. Dále jsem cvičila sama, operace jsem zrušila, protože již nebyly potřeba. Za čas jsem si udělala všechny kurzy A,B,C,D na tuto metodu.

Paní Vickery, jak se o vás lidé dozvídají?

Existují McKenzie seznamy terapeutů, kde si může každý klient vybrat. Metodu se mohou učit jen lékaři a fyzioterapeuti, nikdo jiný ji uplatňovat na pacientech nemůže. Druhá věc je, že dobrá práce se chválí sama. Nemám žádné webové stránky, nikde neinzeruji, dělám pouze svoji práci. Na druhé straně, kdo dnes nemá problémy s bederní a krční páteří? Lidé si vypráví, sdělí si své zkušenosti, doporučí. Mám opravdu hodně klientů a na nedostatek práce si stěžovat nemohu.

Používáte pouze tuto metodu?

To určitě ne. Ani by to nebylo vhodné, každý pacient je případ sám pro sebe. Pacienta v prvé řadě vyšetřím, uznám-li, že je pro tuto metodu vhodný, pak ji samozřejmě děláme. McKenzie metoda mi otevřela nové obzory a dala nové možnosti. V rukou opravdu zkušeného fyzioterapeuta funguje.

Jak vypadá první vyšetření u Vás?

První vyšetření trvá hodinu. Pečlivě odebírám anamnézu pacienta, poslouchám pozorně, občas kladu doplňující otázky, které jsou důležité pro Mackenzie diagnostiku a vyšetření. Pročítám jimi přinesenou dokumentaci od lékařů a fyzioterapeutů. Po té provedu vyšetření daného problému dle McKenziho a určuji, jak bude pacient léčen. Jedná se většinou o směrovou preferenci cviků do záklonu, ve stoje, nebo v leže na břiše. Pacient odchází poučen jak a kolikrát má jeden cvik provádět za den, jak má správně sedět a rozumí McKenzie principu.

Slyšela jsem, že se říká, že na krční páteř je nejlepší Vickery, co tomu říkáte?

Namobilizovala jsem se krčních páteří opravdu velké množství a mohu to dělat se zavřenýma očima, pouze pohmatem. Mám s tím obrovskou zkušenost, dnes sáhnu a vím, co se děje. Potřebuje to sílu a jemnost, což je zvláštní skloubení.

Jakou máme šanci s McKenzieho metodou na zlepšení?

Velkou. Jedním slovem velkou. Když sedíte denně u počítače s hlavou a bradou vytrčenou, ale děláte denně kompenzační cvičení, tak tím udržíte plotýnky - jak se říká - v šachu.

Víme již, jak jste se dostala jako fyzioterapeut do cizích zemí, víme i to, jak jste začala používat McKenzieho metodu. Je čas zeptat se, jak jste se vlastně stala rehabilitační pracovnicí?

Začátek mé profese ovlivnil můj o čtyři roky mladší bratr, který měl skoliózu páteře. Bylo mi 14 a chodila jsem s ním na rehabilitaci. Ta tehdy byla ve vile Tugendhat. To mne uchvátilo. V krásné prostorné místnosti cvičily na žíněnkách děti, rehabilitační pracovnice v bílých kalhotách a tričku chodila mezi nimi a říkala jim, jak mají cvičit. Řekla jsem si, že bych chtěla pracovat v takové vile, dělat tuto práci a nosit takové bílé kalhoty.

A nosíte je, tak to vyšlo?

Tak úplně mi to nevyšlo. Je pravdou, že jsem nosila bílé kalhoty, ale na rozdíl od vily Tugendhat jsem pracovala celý život v podzemce a při světle zářivek. To je obvyklé místo, kde byla rehabilitační pracoviště umístěna kvůli vodoléčbě. Jen v Libyi to byla basketbalová hala a v Saudské Arábii to byla opět podzemka kvůli bazénu, ale místnosti tam měly okna. Jen jedna byla bez okna, tak jsem se dobrovolně přihlásila, že si ji vezmu, že jsem zvyklá.

Kdybyste si dnes přečetla inzerát, že můžete pracovat v nejlepší nemocnici?

Ne, dnes už ne. Stačilo. Ale McKenzie mi dal tolik, že jsem ochotná pro znalost a rozšíření této metody něco udělat, a to je také důvod, proč tu dnes spolu sedíme.

Váš život je jako jeden velký román. Je v něm i příběh o tom, že jste kvůli své profesi a zaujetí pro studium oboru něco nebo někoho ztratila.

Moje profese mi dala úplnou satisfakci, ale je pravda, že jsem kvůli ní přišla o svoji první lásku a je mi to opravdu moc líto. Chodili jsme spolu dva roky na gymnáziu, kde můj prospěch nebyl nejlepší. Nastoupila jsem po na nástavbové studium na SZŠ a opravdu jsem se zaujetím studovala, věnovala tomu všechen čas, protože mne to moc bavilo a to se odrazilo i v tom, že jsem nakonec absolvovala s výborným prospěchem.

Život plynul dál. A vaše profese vám vaši první lásku zase vrátila, je to tak?

Je to jak z červené knihovny, ale ano. Po mnoha letech mne vyhledal, bolela ho záda a také krční páteř. Takže máte pravdu, moje profese mi vlastně moji první lásku přivedla zpět do mého života.

Jste energická, komunikativní, společenská a vyzařujete radost ze života. Přitom jste pracovně vytížená a na tváři samý úsměv. Jak to děláte?

Nejsem moc pohodlný člověk, spíše takový "dostihový kůň", což leccos vysvětluje. Pracuji od sedmi do pěti, někdy do šesti. Mám hodinu na oběd. Kolem patnácti pacientů denně není výjimečné číslo. Ale mám i pacienty, kteří zaklepou na dveře, řeknou, že jim už nic není, poděkují a odejdou. Peníze nejsou mojí hnací silou, i když upřímně, potřebné jsou, ostatně mám pět vnoučat. Ale jde o víc. Pro tuto metodu musíte být nadšenec, dělat ji s nadšením a denně. Pak to má výsledky.

Děkuji za rozhovor. Marika Korcová